OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kontroverzná formácia TIAMAT vedená charizmatickým Johanom Edlundom prichádza s úctyhodným ôsmym štúdiovým zásekom. Kedysi nekriticky oslavovaní hudobnými žurnalistami i poslucháčmi, korunovaní za PINK FLOYD-ov metalu, neskôr už len zatracovaní a vopred podceňovaní – rovnaký osud postihol už niekoľko kapiel, ktoré sa odvážili vymaniť z obmedzujúcej metalovej škatuľky. Nič nezmení ani nový album, hoci ide v porovnaní práve s rozporuplne prijatými „Skeleton Skeletron“ a najmä „Judas Christ“ o najvyzretejší a za posledné roky asi najlepší materiál.
„Prey“ obsahuje opäť vyrovnané skladby s prvkami typickými len pre TIAMAT. Album útočí typicky podmanivou tvrdosťou, príjemnými melódiami, čarovnou lyrikou a nechýba pôsobivá atmosféra. Prekvapí temnejšie vyznenie pod ktoré sa zrejme podpísal zrejme rozvod hlavného tvorivého mozgu J. Edlunda(ostatní sú totiž doslova a do písmena doprovodnou kapelou). Edlund napriek prítomnému smútku neskĺzava do uplakanej roviny, skôr uteká k temnejším motívom a symbolom. Prvá polovica albumu prináša viac osobnejšie témy a takmer úplne v nej chýba Edlundov charakteristický „evil“ ironický úškľabok – jednoducho tam preň nie je miesto. Úvodná hitovka „Cain“ sa dočkala aj pôsobivého vizuálneho spracovania. Predpokladaný rozvod rezonuje najviac v „Divided“(„The marriage has gone to my head, the wedding trumpets are dead…” alebo “I have to say, that all of this time, I waited for someone like you, you are my dream, you are my dream…”) a v asi najlepšej veci „Carry Your Cross And I’ll Carry Mine”. Kým ostatné skladby sa nesú v pomalom(nie nudnom) tempe, „Light In Extension“ prekvapí chytľavým rýchlejším nasadením. Titulná „Prey“(nie nepodobná „Do You Dream Of Me?“) by spolu s troma inštrumentálkami zase bez problémov zapadla do konceptu legendárneho „Wildhoney“.
Hitové ambície neskrýva ani strhujúca „Clovenhoof“, ktorá však v sebe má aj niečo znepokojujúce. V „Nihil“ si na pozadí hravej melódie Edlund neodpustí trefnú kritiku ku kresťanstvu, prípadne k náboženstvu všeobecne(„The loosers are the winners, the saints are the sinners,..., God is no forgiver, he demands and you deliver...“) a zavŕši to v poslednej „The Pentagram“ obsahujúcej Crowleyho text s výbornou pointou. Po hudobnej stránke všetko presne v duchu jeho dávnejšieho vyhlásenia, že na to, aby vyznel zle a agresívne, nemusí na plné hrdlo beštiálne vrieskať. Album obsahuje aj dátovú stopu s klipom ku „Cain“, spolu s „the making of“ a niekoľko wallpaperov. Trochu rozpačito pôsobí inak vydarený screensaver, ktorý vás prevedie diskografiou kapely, pretože neobsahuje death metalový debut „Sumerian Cry“, pričom na rôzne mini cd, single a live album nahraný v Izraeli sa nezabudlo. Úprava bookletu, zvuk a vôbec samotný album je takmer dokonalý. Ak by som chcel byť zákerný, TIAMAT možno vytknúť ovplyvnenie trebárs takými SISTERS OF MERCY(niekde medzi „Floodland“ a „Vision Thing“), alebo niektoré polohy obsahujúce sladidlo, ktoré s obľubou(a nadmerne) používa fínske fifipierko HIM.
V každom prípade sa posledné Edlundove dielko výborne počúva a prípadné nedostatky treba hľadať cez výkonný mikroskop. Kultový štatút „Wildhoney“ pre zadubenosť tzv. metalistov donekonečna nostalgicky čakajúcich jeho druhé pokračovanie „Prey“ nikdy nedosiahne. Pritom v mnohých ohľadoch je „Prey“ albumom rovnako dokonalým, bez tej trochy naivity, ktorú možno niektorým songom na „Wildhoney“ objektívne vytknúť. Albumom dospelým, osobným, temnejším a vôbec celkovo lepším. NAJLEPŠÍM!
Kedysi nekriticky oslavovaní hudobnými žurnalistami i poslucháčmi, korunovaní za Pink Floydov metalu, neskôr už len zatracovaní a vopred podceňovaní – rovnaký osud postihol už niekoľko kapiel, ktoré sa odvážili vymaniť z obmedzujúcej metalovej škatuľky. Album útočí charakteristickou podmanivou tvrdosťou, príjemnými melódiami, čarovnou lyrikou a nechýba pôsobivá atmosféra.
9 / 10
Johan Edlund
- kytara, vokály
Lars Sköld
- bicí
Thomas Petterson
- kytara
Anders Iwers
- basa
1. Cain
2. Ten Thousand Tentacles
3. Wings Of Heaven
4. Love In Chains
5. Divided
6. Carry Your Cross And I’ll Carry Mine
7. Triple Cross
8. Light In Extension
9. Prey
10. The Graden Of Heathen
11. Clovehoof
12. Nihil
13. The Pentagram
Amanethes (2008)
Commandments (Best Of) (2007)
The Church Of Tiamat (DVD) (2006)
Prey (2003)
Judas Christ (2002)
Skeleton Skeletron (1999)
A Deeper Kind Of Slumber (1997)
Wildhoney (1994)
The Sleeping Beauty /Live In Israel/ (Live) (1993)
Clouds (1992)
The Astral Sleep (1991)
Sumerian Cry (1990)
Datum vydání: Pondělí, 27. října 2003
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 55:22
Vnímání této pocitové a instrumentálně chudší hudby je u každého posluchače individuální. Z mého pohledu je „Prey“ možná o trošku méně špatné než „Judas Christ“, ale furt špatné. Unylé, mdlé, uspávající (v tom horším slova smyslu). Od stovky podobných odlišuje TIAMAT akorát Edlundův charakteristický hlas – a ten už je taky dávno za zenitem.
Pokud je mi něco bytostně proti srsti, pak rozhodně absurdní přirovnání TIAMAT k PINK FLOYD. Přesto nepopřu, že je novinka nadprůměrné a nanejvýš pocitové dío. A to prosím nejsem fanoušek TIAMAT ani legendy "Wildhoney". "Prey" mi zkrátka zcela učarovalo a já ho za to plně respektuji jako stálou součást rockové historie. Skvělé album.
Edlund dokázal, že vie, a vie veľmi dobre. Jediné, čoho sa treba zbaviť, je prízrak Wildhoney behajúci stále po rozume -- Wildhoney je passé a nová tvár Tiamatu je nemenej podmanivá -- iba za použita iných výrazových prostriedkov. Keď sa k tomu pridá pána frontmana textársky kumšt, haliaci tentokrát nezvykle vážne témy, vyjde z toho jeden z mála súčasných post-doom-goth-rockových albumov hodných nie jedného, ale peknej sady posluchov.
Parádní deska
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.